Jak jsme si už připomenuli minule, v roce 2009 vstoupili do síně slávy BHL tři hráči. Třetím ze slavných hráčů byla legenda mezi hokejisty Mario Lemieux.

Mario Lemieux (narozen v roce 1965) je kanadský bývalý profesionální hokejový hráč. V NHL odehrál celkem 17 sezón s týmem Pittsburgh Penguins od roku 1984 do roku 2006. Od roku 1999 mimo jiné vlastníkem tohoto týmu. Máriovi se přezdívá „The Magnificien One“ (pan velkolepý) nebo „Le Magnifique“ („Super Mario“). Je široce uznáván jako jeden z největších hráčů všech dob. Lemieux, i přes svou velkou velikost, byl nadaným tvůrcem hry a rychlým bruslařem. Často obelstil obránce léčkami a parádičkami.

Byl draftován v roce 1984 jako jednička draftu týmem Pittsburgh Penguins, který dovedl v letech 1991 a 1992 k vítězství ve Stanley cupu. Pod jeho vlastnictvím získali tučňáci další tituly v letech2009, 2016 a 2017. Je jediným mužem, který má na poháru své jméno jako hráč i majitel. Byl také lídrem týmu Kanady, který dovedl k zlaté olympijské medaili v roce 2002, na Mistrovství světa v roce 2004 a při kanadském poháru v roce 1987. Celkem čtyřikrát byl zvolen hráči jako nejužitečnější část základní části a získal tak Lester B. Pearson Award, třikrát se stal nejlepším hráčem a držitelem Hart Trophy, byl lídrem Art Ross Trophy (vítěz kanadského bodování) celkem šestkrát a získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off v letech 1991 a 1992. Je jediným hráčem, který vstřelil gól v každé z pěti možných situací (při hře 5 na 5, v přesilové hře, v oslabení, do prázdné brány, vlastní gól) v jednom zápase NHL, což dokázal v roce 1988. V době svého odchodu do důchodu byl sedmým nejúspěšnějším střelcem v NHL s 690 góly a 1033 asistencemi. V historii NHL je na druhém místě s průměrem 0,754 gólů na zápas, za ním je jen Mike Bossy (0,762). Lemieux bohužel nikdy nedokázal odehrát v sezóně všechny utkání. Více než 70 zápasů tak odehrál pouze v šesti sezonách.

Lemieuxovu kariéru sužovaly zdravotní problémy, které ho omezily na 915 z možných 1430 zápasů základní části v letech 1984 až 2006. Lemieux debutoval v NHL 11. října 1984 a svůj poslední zápas odehrál 16. prosince 2005. Trpěl různými zraněními a nemocemi, nejvíce jej však omezovala chronická bolest zad, která byla tak silná, že mu ostatní museli zavazovat brusle. Kvůli těmto zdravotním problémům odešel dvakrát do důchodu, nejprve v roce 1997, kdy bojoval s lymfomem. Vrátil se v roce 2000. A poté ukončil kariéru podruhé v roce 2006, kdy mu byla diagnostikována fibrilace srdečních síní. Lemieux kvůli Hodgkinovu lymfomu vynechal také celou sezónu 1994-1995. Přes jeho dlouhé pauzy ve hře však zůstávala jeho hra po návratu na led vždy na vysoké úrovni. Stačí si připomenout, že hned v dalším ročníku (1995-1996) vyhrál Hart Trophy a získal titul. Za připomenutí také stojí, že byl finalistou Hart Trophy také po svém návratu v roce 2000.

Za významný milník v životě Maria Lemieuxe je nutné také považovat rok 1999, kdy koupil tehdy zkrachovalé Penguins a jejich farmářský tým v AHL Wilkes-Barre /Scranton Penguins. V současné době je hlavním vlastníkem a předsedou týmu.

Hokejová síň slávy přijala Lemieuxe bezprostředně po jeho prvním odchodu do důchodu v roce 1997. Tehdy tak bylo upuštěno od upuštění od běžné tříleté čekací lhůty. Po svém návratu v roce 2000 se tak stal třetím členem Hall of Fame (po Gordie Howe a Guy Lafleur), který hrál poté, co byl do síně slávy uveden. Dopad Lemieuxa na NHL byl významný: Andrew Conté z Pittsburgh Tribune-Review ho nazval zachráncem Pittsburgh Penguins a po odchodu Lemieuxa do důchodu Wayne Gretzky řekl, že „Nelze nahradit hráče jako Mario Lemieux … Hře bude chybět.“ Bobby Orr jej nazval „nejtalentovanějším hráčem, jakého kdy viděl.“ Orr, spolu s Bryanem Trottierem a mnoha fanoušky spekulovali, že kdyby Lemieux neutrpěl tolik problémů se svým zdravím, jeho úspěchy na ledě by byly mnohem větší. V roce 2017 byl jmenován jedním ze „100 největších hráčů NHL“. V roce 2004 byl uveden na kanadský chodník slávy.

V BHL odehrál Mario Lemieux v dresu Pittsburgh Penguins, vedeného Jiřím Němcem pouze úvodní ročník týmu v soutěži (2005-2006). V něm odehrál 72 utkání, ve kterých dokázal vstřelit 8 branek. Jelikož se v té sezóně jednalo o jeden z nejslabších týmů soutěže, mělo to logicky vliv na statistiky tohoto velikána NHL. Vázla jeho produktivita a naopak narůstala bilance v kolonce trestných minut (celkově 36 trestných minut). Jeho bilanci v jeho jediné sezóně v BHL nevylepšila ani statistika +/- bodů, v rámci které měl na svém kontě – 44 bodů. Za tento svůj výkon v ročníku si vysloužil ocenění celkem 4 STAR body.

Celkově tak byl Lemieux v BHL především významným jménem než hráčem, který by si své uvedení do Síně slávy BHL zasloužil svými výkony. Jeho statistiky bohužel v konkurenci dalších hráčů nepřinesly ani zisk žádné z trofejí. Skutečnost, že Lemieux je ikonou a synonymem NHL, však stačily k tomu, aby byl v roce 2009 zvolen za dalšího člena Síně slávy BHL.

(zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Mario_Lemieux)

Jak jsme si už připomenuli minule, v roce 2009 vstoupili do síně slávy BHL tři hráči. Druhým ze slavných hráčů byl Pavel Vladimirovich Bure.

Pavel Vladimirovič Bure (přezdívaný ruská raketa; * 31. března 1971, Moskva) je bývalým profesionálním hráčem ledního hokeje. Hrál na pozici pravého křídla v kanadsko-americké soutěži NHL a také v národním týmu Sovětského svazu a později též Ruska. Jako hráč získal se svým týmem na olympiádě v Naganu stříbro a v Salt Lake bronz. Je členem Síně slávy IIHF i Hokejové síně slávy v Torontu. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.

Bure odehrál 12 sezón v National Hockey League (NHL) za týmy Vancouver Canucks, Florida Panthers a New York Rangers. Svoji kariéru začínal v Sovětském svazu, kde odehrál tři sezóny s týmem Ústřední rudé armády.

Jako celkově 113. hráče si jej v draftu roku 1989 vybral tým Vancouveru. Svůj první zápas odehrál za tým Vancouveru v sezóně 1991–92 a uvedl se parádně, neboť získal Calder Memorial Trophy jako nejlepší nováček ligy. V letech 1993–1994 vedl NHL ve vstřelených brankách a pomohl Canucks do finále Stanley Cupu 1994. Po sedmi sezónách Canucks vyměnili Bureho Pantherům, kde se mu hned podařilo získat Rocket Richard Trophies jako přední střelec ligy. Bure se během své kariéry potýkal se zraněním kolene, což mělo za následek jeho odchod do důchodu v roce 2005. Do důchodu odcházel jako člen týmu Rangers, i když nehrál od roku 2003. Ve své kariéře v NHL dosahoval průměrně více než bod na zápas (779 bodů, 437 gólů v 702 Zápasy NHL) a je celkově čtvrtým v historii v počtu branek na zápas.

V mezinárodních soutěžích reprezentoval Bure nejprve Sovětský svaz a později Rusko. Jako člen týmu Sovětského svazu získal dvě stříbrné medaile a zlato na třech světových juniorských mistrovstvích, následovaných zlatou a stříbrnou medailí na mistrovství světa 1990 a 1991. Poté, co byl v roce 1991 rozpuštěn Sovětský svaz, reprezentoval Bure Rusko na dvou zimních olympijských hrách a jako kapitán týmu získal stříbro na hrách 1998 v Naganu a bronz na hrách 2002 v Salt Lake City. Ani odchod Pavla Bureho do důchodu však neznamenal jeho konec u hokeje. V roce 2005 byl jmenován generálním manažerem ruského národního týmu na zimních olympijských hrách 2006 v Turíně.

V BHL odehrál Pavel Bure v dresu New York Rangers, vedeného Tomášem Vítámvásem 3 úvodní sezóny ligy (2003-2006). V úvodním ročníku 2003/2004 odehrál 81 utkání, ve kterých dokázal vstřelit 33 branek. To, že byl především útočně naladěn dokazuje také bilance trestných minut, kterých obdržel pouze 8. Jeho bilanci v úvodním ročníku BHL podtrhla parádní statistika +/- bodů, kterých získal +99. Za tento svůj výkon si vysloužil ocenění celkem 21 STAR bodů.

Na svůj výkon z úvodní sezóny však Bure již nedokázal navázat. Ačkoliv tak v ročníku 2004/2005 odehrál 77 utkání, střelecky se prosadil pouze 18 krát. Zato se jeho bilance významně rozrostla na straně trestných minut, kterých inkasoval hned 22. Jedinou statistiku, kterou si dokázal i v druhém ročníku Bure udržet na vynikající úrovni, je statistika +/- bodů, kde získal + 92 bodů. Ve statistice STAR bodů však jeho počínání bylo oceněno pouze 9 body.

Ve své poslední sezóně Bure zářil nejméně. V celkem 58 utkáních si připsal 14 gólů a dalších 22 trestných minut. Ani statistika +/- bodů nedosahovala hodnot ročníků předchozích. Sice stále zůstala v kladných číslech (+ 36 bodů), to však bylo daleko za výkony předchozích let. Za svůj výkon v poslední sezoně v BHL získal 8 STAR bodů. Celkově tak byl Bure v BHL sice významným jménem, ale s výjimkou úvodního ročníku se mu největším hvězdám nepodařilo konkurovat. Jeho působení v lize BHL je tak ověnčeno pouze 38 STAR body. Tyto statistiky mu bohužel v konkurenci dalších hráčů nepřinesly zisk žádné z trofejí, ale nasměrovaly jej v roce 2009 do síně slávy BHL.

(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Bure; https://en.wikipedia.org/wiki/Pavel_Bure)

Minule jsme se seznámili se Síní slávy BHL. Také dnes si připomeneme jednoho výjimečného hokejistu. Jako druhý v historii BHL byl do síně slávy uveden Jeffrey David Hackett. Ten je bývalým profesionálním hokejistou, který v NHL absolvoval celkem 15 sezón v týmech New York Islanders, San Jose Sharks, Chicago Blackhawks, Montreal Canadiens, Boston Bruins a Philadelphia Flyers. Po své hráčské kariéře působil tři roky jako trenér brankářů Colorado Avalanche. Jeho vzorem byl Tony Esposito. Draftoval jej New York Islanders ve druhém kole vstupního draftu NHL v roce 1987. Než naskočil do NHL, hrál v juniorských týmech London Diamonds a Oshawa Generals. V AHL získal v roce 1990 s týmem Springfield Indians Calder Cup a byl oceněn Jack A. Butterfield Trophy, která se v AHL každoročně uděluje nejlepšímu hráči play-off.

Hackett nastoupil k prvním utkáním v roce 1991 v dresu San Jose Sharks. V sezóně 1992/1993 přibyla na jeho kontě jen dvě vítězná utkání, a tak hned další sezonu putoval do Chicaga, kde kryl záda Edu Belfourovi. Za jeho zády se vypracoval na jedničku týmu, což znamenalo výměnu právě pro Belfoura (shodou okolností do San Jose). Jeho úspěšnou sezonu v Chicagu orámovalo hned osm shut-outů. Po úspěšné sezóně 1996/1997 byl však vyměněn do Montrealu Canadiens. Také v Montrealu kraloval a zaznamenal maximum v kariéře 26 vítězství z 63 utkání. Po dalších úspěšných sezonách si však Hackett v ročníku 1999/2000 zranil rameno, a to pro něj znamenalo mnohem menší porci zápasů (15 – 1999/2000; 18 – 2001/2002). To logicky znamenalo jeho odsun z pozice jedničky týmu. Jedničkou se tak stal vítěz VezinaTrophy z roku 2002 José Théodor. To byla předzvěst jeho pozdější výměny v rámci trojcestného obchodu přes San Jose do Bostonu Bruins.

Pro Boston byl Hackett jednoznačnou jedničkou, dokud si však před play-off sérií s New Jersey nezlomil prst, a tak musel být nahrazen StevnemShieldsem. Po sezóně uzavřel jako volný hráč smlouvu s Philadelphií Flyers. Zde se uvedl dvěma shut-outy v prvních dvou zápasech. Ve svých 17 prvních utkáních za tým pak vytvořil rekord, kdy se podílel na 9 vítězstvích, 2 prohrách a 6 remízách. V prosinci bohužel přišly dvě delší série proher 6 proher / 1 vítězství / 2 prohry a následně mu byla diagnostikována poziční závrať. Pokusil se rehabilitovat a zkusil i návrat v AHL s týmem Philadelphia Phantoms 6. února 2004. To ale od něj byl poslední pokus postavit se mezi tři tyče ledového hřiště. JeffHackettt ukončil svou kariéru poté, co se v NHL objevil v celkem 500 utkáních základní části.

V NHL se nedočkal ocenění. Je ale držitelem FV „Dinty“ Moore Trophy (OHL) a Dave Pinkey Trophy (OHL) z ročníku 1986-87 a již zmiňované Jack A. Butterfield Trophy (AHL) z ročníku 1989-1990.

V BHL stihl odehrál Hackett jedinou sezónu, a to hned v úvodním ročníku 2003/2004 za Philadelphii Flyers, vedenou Janem Suchánkem. V této sezóně odehrál 39 utkání, ve kterých držel průměr inkasovaných branek na zápas na hodnotě 4,15. I přesto, že tým Philadelphie dostával poměrně hodně branek, kterým Hackett nedokázal čelit, vydobyl si do statistik 2 shut-outy. Ve statistice +/- byl na hodnotě -45 bodů. Za tento svůj výkon získal celkově 9 STAR bodů. Tyto statistiky mu sice v BHL nepřinesly zisk žádné trofeje, ale nasměrovaly jej alespoň v roce 2008 do síně slávy BHL.

(zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Jeff_Hackett)